Gymnázium
	Teplice

Gymnázium
Teplice

Studijní cesta českých učitelů do Arménie

27.11.2018 536 Mgr. Jiří Řehák

Studijní cesta českých učitelů do Arménie

17. listopadu 2018s e ze studijní cesty do Arménie vrátil učitel Gymnázia Teplice Jiří Řehák. Navštívil mnoho základních a středních škol v Jerevanu a okolí a jednal s politiky a úředníky, kteří mají školství na starosti. O jeho cestě se můžete více dočíst zde:

Studijní cesta českých učitelů do Arménie

11. – 17. listopad 2018

Národní institut pro další vzdělávání

Příjemné podzimní dny orámovaly pobyt 11 českých a moravských (dokonce i slezských) pedagogických pracovníků různých funkcí v Arménii. Země na jižní straně Kavkazu řeší závažné problémy, které se nutně promítají i do vzdělávacího procesu. I přesto byli Arméni milí hostitelé, kteří se snažili českým učitelům vyjít všemožně vstříc. A to jak neoficiálně – v hotelu, restauraci, na tržišti nebo jen tak na ulici - tak i při oficiálních jednáních ve školách a institucích.

Hned na začátku je nutno připomenout, že arménská realita je výrazně poznamenaná složitou zahraniční i vnitropolitickou situací. Po sérii protivládních protestů má Arménie nového premiéra, který je výrazně svázán s oblastí Náhorního Karabachu. A jsme u jádra pudla. Oblast Karabachu, která historicky dlouhodobě patřila Arménii, byla na začátku sovětské éry administrativně přičleněna k Ázerbájdžánu. V době uvolnění komunistického tlaku v roce 1988 – 1989 se o území strhla válka, která s přestávkami trvá dodnes. Arméni ji vyhráli – tedy v tom smyslu, že ji kontrolují - ale jejich vítězství dosud nerespektuje ani jeden stát. Arméni o válce sami o sobě nemluví, přesto je přítomna na každém kroku.

Například v jedné ze škol byla na čestném místě nástěnka s absolventy povinné vojenské služby, kteří po maturitě v 18 letech museli odejít do války. Vedle byly fotografie těch studentů, kteří padli - poslední z nich v roce 2016. Paní ředitelka stroze oznámila – to jsou ti skuteční hrdinové, ne ty dívky, které skvěle prezentovaly světové ekologické problémy. A další učitelka během výuky oznámila (kdo ví pokolikáté už) dětem na prvním stupni, že bájná hora Ararat bude opět arménská. Samotnou horu Ararat jsem viděl na různých místech asi stokrát. Co na tom, že dnes patří Turecku a co na tom, že bylo pořád zataženo, takže ani z klášterů na hranicích nebyla v době naší návštěvy vidět.

Zároveň všichni Arméni bezezbytku vždy připomínají nejtragičtější událost svých dějin -  genocidu během první světové války. Osud tohoto národa s sebou nese dlouhodobě tragické prvky, v současnosti žije na méně než 10% svého území a přišel o naprostou většinu svých občanů i o cílevědomě likvidovanou elitu. A minulost této krásné kavkazské země determinuje bohužel poměrně nešťastně i realitu. Děti vědí, že mají bojovat. Namísto toho, aby se vzdělávaly? Ne, tak jednoduché to není. Stejně tak není jednoduché pochopit Arménii.

No a v tomto kontextu je nutno se dívat na arménské školství.  Oproti české republice existují rozdíly ve způsobu financování, částečně i v obsahu vzdělávání. Například ve třetí třídě je pro všechny děti povinným předmětem balet a šachy. Ale i přes drsnou realitu arménské školy obstály – a to jak ty soukromé s dostatkem financí a studenty s nadstandardními předpoklady, tak i ty státní, leckdy na periferii Jerevanu i zájmu odboru školství magistrátu hlavního města.

Jazyková úroveň studentů byla na velmi vysoké úrovni, určitě o stupeň výš než v České republice. Děti v Arménii musejí nejpozději ve druhé třídě zvládnout tři druhy písma – arménské, azbuku i latinku. Vše prý dokáží bez problémů. A to i přes (až na výjimky) neuvěřitelně bídnou vybavenost tříd – hlavně pokud jde o IT technologie.  A jestliže bych se měl zmínit o jednom z hlavních bodů programu naší návštěvy, tak aplikace genderových a lidskoprávních témat do výuky v Arménii je na podobné úrovni jako u nás. Je tedy víceméně formální, ale pokud je nějaký aktivní učitel, nikdo tomu nebrání. Opět však narážíme na nesrovnatelnou společensko-ekonomickou úroveň obou zemí. Je jasné, že pokud je otec ve válce, tak matka řídí celou rodinu a na nějakou seberealizaci čas nezbývá. Stejně tak bude složité přesvědčovat mladé muže, kteří se právě vrátili z fronty, o tom, že je nutno naplňovat lidská práva. Chtě nechtě jsme se na vše dívali českýma (či spíše evropskýma) očima.

Přesto je povzbudivé, že občanská společnost v Arménii žije. Skoro každodenní poklidné demonstrace za lidská práva na hlavním arménském Náměstí republiky byly bezesporu zajímavou zkušeností, ale daleko nejvíce nám dala diskuse s ženami (či spíše dívkami), které se snaží genderová témata aplikovat do arménské, v podstatě maskulinní válkou ovlivněné společnosti. Budu si dlouho pamatovat (parafrázovaná) slova jedné z organizátorek našeho společného příjemného setkání v kavárně: „My nebojujeme za ženská práva, slovo boj je příliš konfliktní a vyvolává nedůvěru. My se na problémy snažíme upozorňovat a diskutovat o nich s každým, kdo je ochoten.“  

Děkuju, že jsem se mohl této studijní cesty zúčastnit. Nepopírám, že se bezezbytku naplnila i má další očekávání. Kulinářsky i esteticky je totiž Arménie velmi příjemná země!

Jiří Řehák, Gymnázium Teplice

Zpět na: Armenie

Partneři a sponzoři

© 2014 Gymnázium Teplice. Vytvořeno službou eSchool.cz