Obsáhlý materiál o této významné textařce ale i atletce přináší dnešní iDnes.

Paní Fikejzová naši školu jako absolventka několikrát navštívila. Poprvé to bylo v roce 1995, kdy jsme slavili 50. výročí založení. Tehdy poskytla našim žákům rozhovor, který se zachoval na našich starých webových stránkách. Zde vám ho přinášíme:

Na otázky studentů odpovídá textařka Jiřina Fikejzová, absolventka z roku 1946

Vracíte se někdy do Teplic? Změnily se Teplice od dob vašeho studia na zdejším gymnáziu? Pokud ano, k lepšímu, nebo k horšímu? V čem?

Když jsem kdysi jako holka chodila teplickými ulicemi, docela ráda jsem věřila mytické zkazce, že blahodárné účinky teplých pramenů tam jako první objevila lidová léčitelka, bylinkářka Kazi, nenápadná sestra veleslavné Libuše. Teplice jsou nejstarší lázně v Čechách, byly známé už za Keltů, ale mají smůlu, že tak blízko nich jsou ložiska hnědého uhlí - nehledě k energetice. Jezdím do Teplic už jen na návštěvu, za bratrem Liborem. Maturoval na teplickém gymnáziu rok po mně a zůstal našemu rodnému kraji věrný. Postavil tam kilometry silnic, několik důležitých mostů a průtahů. Jen do hor se mi nikdy nechce. Kdysi jsem tam na studentských brigádách vlastníma rukama zasadila spoustu malých, bezbranných stromečků - už z nich dnes mohly být krásné, vzrostlé jehličnany - jenže trčí jako holé pahýly. Líp to nevidět, padal by na mě smutek celého světa.

Jaké jsou vaše vzpomínky na studium na teplickém gymnáziu?

Nikdy na teplickou oktávu nezapomenu. Jsem pyšná, že patřím k prvním českým abiturientům vůbec - před válkou bylo v Teplicích jen německé gymnázium. Ve třídě nás bylo pouhých devět, kantoři v přesile. Nebylo to jen tak, chodit sedm let do školy, kde vás všichni znali, a na finále odejít do neznáma, ale naše rodina se vrátila domů do pohraničí hned po osvobození. Gymnázium bylo tenkrát na kopci, v romantickém jakoby zámečku a když bylo hezky, trávili jsme některé vyučovací hodiny v přilehlém parku. Celá naše třída se vašla na dvě lavičky, vyučující byl na lidský dotyk.

Jaký byl váš nejoblíbenější předmět a učitel? Proč?

Čeština. Je to krásná, tvárná, vtipná řeč a má bohatý slovník. Zaslouží si, abychom sní zacházeli s úctou a láskou. Je tak citlivá a chytrá, že největší ohavnosti ve vztazích mezi lidmi má až na konci abecedy: zloba, zášť, závist, zrada, zlomyslnost, záludnost, zákeřnost... všechno na z. Na teplickém gymnáziu nás měla na češtinu paní profesorka Trejbalová. Jednou mi řekla, že zamlada byla důvěrnou přítelkyní významného českého básníka. Nevím dodnes, kdo to byl.

Jaký jste měla prospěch?

Studovala jsem s vyznamenáním, ale z matiky mi dávali trojku z milosti, aby mi je nezkazili. Ještě dlouho po maturitě jsem mívala symbolické hororové sny, že píšu matematickou kompozici, za chvíli bude zvonit a já ne a ne hnout s příklady.

Čemu jste se věnovala po maturitě? Připravilo vás teplické gymnázium dobře pro vaši další dráhu?

Má teplická oktáva dokonale doplnila to, čemu jsem se až do septimy učila v Lounech - když pominu svůj osudový studijní start, pouhých čtrnáct dnů na gymnáziu v Duchcově, tenkrát v osmatřicátém, když jsme z ukradeného pohraničí utekli do vnitrozemí. Po maturitě jsem na filozofické fakultě UK vystudovala obor psychologie - sociologie, doktorský diplom, psaný latinsky, mně dali v Karolinu 17. listopadu 1950. Stihla jsem to tak tak, hned poté se sociologie přestala přednášet, prý pavěda - a z celé psychologie na dlouhé roky zbyl jen I.P. Pavlov a ten pes, co slintá.

Myslíte, že můžete porovnat svoji generaci zamlada s dnešními studenty?

Každá generace si myslí, že ví své, ostatní nemají nárok. Literární vlna takzvaných rozhněvaných mladých mužů svého času razila heslo Nevěřte nikomu, komu už bylo třicet. Zajímalo by mě, co soudí dnes, když už je jim k šedesáti. V našem hektickém dvacátém století, na sklonku milénia, se mi zdá, že snad už každých pět let nastupuje nová generace. Ta moje prožila studentské časy ve válce, v okupované zemi, kde bylo zakázané snad všechno - ani tancovat se nesmělo, leda ve školních tanečních. Sotva válka skončila a obzor se rozjasnil, postihl nás puč v osmačtyřicátém, a už jsme zase žili jako v zadrátovaném hrnci. Po dvaceti letech falešné blýskání na lepší časy - a v tu ránu spřátelené tanky ze všech stran a následná tupá a přiblblá normalizace. S dnešními mladými lidmi jsem v živém styku, vím, co je pálí a štve; v podstatě totéž, co mne. Ale jsem šťastná, že už mají stejnou životní šanci jako jejich vrstevníci ze Západu. Rychle se rozkoukali, získali zdravou sebedůvěru - aby ne, když se narodili v zemi, která měla Univerzitu už v dobách, kdy jinde ještě lezli po stromech. Nikdy však neporozumím těm, kdo při svém I. Q. dopustí, aby celou jejich osobnost ovládalo něco tak primitivního jako droga.

Jaké bylo vaše původní povolání?

Psycholožka. Když můj profesor Doležal poznal, s jakým zaujetím jeho obor studuji, seznámil mě na dálku se svým přítelem, emigrantem, který přednášel psychologii osobnosti na univerzitě v Minnesotě. Pan profesor Brožek mi pak pravidelně posílal čerstvé separáty, výsledky experimentů s dobrovolníky. Sledoval například vliv drog na psychiku, ale také, co může s člověkem udělat permanentní hladovění. Zařídil mně půlroční stáž na své univerzitě, s pokračováním v Chicagu, jen co dostuduji v Praze. Jeho dopisy mám schované jako suvenýr. Vida, mohla ze mne být vědkyně, nebýt vítězství pracujícího lidu. Po absolutoriu jsem po tři roky pracovala v učilišti ČKD Sokolovo, bylo tam tenkrát na tisíc učňů, z toho třetina ze Slovenska. O jejich duše jsem se mohla starat jen jak se dalo - například jsem je učila číst poezii. Asi nikdy nezapomenu na (povinně) nabité Divadlo Jiřího Wolkera. Umanula jsem si, že je tváří v tvář seznámím s Vítězslavem Nezvalem. Dostavil se, na tlustém malíčku se mu třpytil nádherný granátový prsten - a byl skeptický: "Ti kluci mě vážně čtou?" Netušil, básník, že v anonymním publiku sedí i velice nadaní kluci, kteří nesměli studovat kvůli původu. Ti s nábojem, tvrdošíjní, kteří se nevzdali, pak stejně vystudovali - ať už ČVUT, UK, nebo i AMU - byť to bylo oklikou.

Jak jste se dostala ke skládání písňových textů? Víte, ke kolika písničkám jste napsala text? Která je vaše nejmilejší a podle vašeho názoru nejzdařilejší?

Můj první takzvaně zveřejněný text se jmenuje Půvabná a svěží. Napsala jsem jej L. P. 1956 a žije dodnes. Opravdu nevím, kolik písniček jsem od té doby otextovala, ale jedno vím: poměrně málo. Narozdíl od svých kolegů textařů mám pomalé pero, s každým textem se krásně trápím, odevzdám jej až jsem si zcela jista, že lépe už to napsat prostě neumím. Odborná kritika mě za moji tvrdou sebekontrolu chválí, ale Karel Vlach, nezapomenutelná legenda v celé historii české zábavné muziky, mně říkával "Dívko, vám vadí ta filozofie." Začínala jsem jako textařka v jeho kapele, byla to dobrá škola. Uvedl mě do ní Vladimír Dvořák, který byl tenkrát mezi textaři jednička. Neumím odpovědět, která že písnička je mi nejmilejší, neboť je mám ráda všechny stejně.

Skládala jste většinou texty k hudbě, nebo naopak byly vaše texty zhudebňovány?

Umím obojí. Když začnu sama, vím, komu co svěřit. Z nabídek si vybírám - už se mi podařilo urazit pár skladatelů zvučných jmen.

O čem by podle vás měly být písňové texty?

O všem, možném i nemožném. Nejhorší jsou slaboduché texty o ničem. Dobrý text je v dokonalé vnitřní jednotě s melodií, co do obsahu i formy. Některým písním a interpretům nejvíc sluší hovorová čeština. Nevadí mi expresivní výrazy, jsou-li funkční. Velice mně vadí přitroublý cynismus IV. cenové skupiny.

Pro kterého interpreta jste složila svůj první text?

Pro sebe. Vzpomínám si na jistý autorský slzotvorný song o velikánském stesku holky v sextě. Kamarád, oktaván Franta, který měl už tehdy dávno cosi jako nahrávací studio, jej údajně navždy zachytil na tlustou, těžkou, měkkou černou desku. Jaképak navždy, když hrála jen na jehly z bambusu - a dnes se z ní neozývá už ani hoří. Když se mi nedávno, ve slabé chvíli, po tom lyrickém záznamu zastesklo, řekli mi přátelé technici, že by to hrálo leda na trn z růže.

Pro kterého zpěváka / zpěvačku jste psala nejraději?

Zvláštní, ten čas minulý v dotazu. Píšu odjakživa pro první ligu našich zpěváků a zpěvaček populární hudby, v posledních letech nejraději pro Marii Rottrovou. Po dvou autorských albech Hodina hvězd a Den žen/Den mužů - a kazetě E 14, abych nezapomněla - mně vyšlo Jeviště slov, kde se mých šansonů ujali přední umělci činoherní scény. Jedu dál.

Jak hodnotíte současné trendy v populární hudbě?

I když jsem swingová generace, k soudobým hudebním výbojům jsem tolerantní. Někdy až k úsměvu, neboť vím, že jejich hodnotu naprosto objektivně a spolehlivě posoudí a prověří čas. Současné hledání je neustálý, dynamický příliv a odliv, a přitom světovou hudební scénu zaplavuje vlna z šedesátých let. A navíc: publikum, rozmazlené audiovizuálními efekty - decibely, barevné mlhy, tanečky, lasery - prostě známým šou dva tři - si najednou oblíbilo unplagged, což se u nás překládá na půl šťávy. Hvězdy, miláčkové davů, dospěly k tomu, že to pro změnu zkusí bez elektriky, bez chemie. Je to docela sympatické tažení, v mezidobí, po němž by mělo přijít něco zcela nového, co já vím, třeba trojrozměrné klipy. Jen aby se na lidi nenaštvala hudba - přítelkyně.

Jakou hudbu sama nejraději posloucháte?

Už by to byly kilometry mg pásků a kila desek, z nichž se mi doma linula muzika, někdy jako zvukové pozadí, jindy jako zážitek naplno. Ať si muzikologové klidně trvají na striktním rozdělení, já si vedu svou: hudba vážná může jiskřit humorem, hudba zábavná může být k uzívání. Mistři skladatelé i úporní skradatelé se vyskytují v nádherném, věčném království hudby pořád, lhostejno, běží-li o symfonii, nebo obyčejnou píseň. Vzájemně se ctí ti, kdo umějí, trapně nevraživí k jiné oblasti působení jsou ti druzí.

Dozvěděli jsme se, že jste svého času dosáhla i významných sportovních úspěchů. Jakých?

Na začátku padesátých let jsem reprezentovala republiku jako sprinterka. Jsem také spoludržitelkou československých rekordů ve štafetách 4 x 100 a 4 x 200 metrů z té doby, ale to jsme na to byly čtyři. Je to tak dávno, že závodění byla ještě radost, potěšení, žádné podvody s anaboliky, křeč a stres, pro prachy. Dnešní atletky suveréně dosahují výkonů tehdejších atletů, a navíc: sotva si probojovaly ryze mužský trojskok, už usilují o závodění ve skoku o tyči. Nedávno jsem se zeptala Emila Zátopka, jak se mu líbí, když ženy běží maratón. Řekl, že jejich výdrž i časy, jichž docilují, si zaslouží obdiv - po krátkém zamyšlení však dodal, že si vlastně neumí představit chlapa, jak předvádí soutěžní sestavu na kladině. Mně se jako ženské dělá nanic ze vzpěraček a kulturistek. Buď jsem tak staromódní, nebo pro mne stále platí starořecké kalokagathia - harmonie těla i duše.

Jaké místo ve vašem životě měl sport?

Od pěti let jsem v rodném Lomu chodila cvičit do Sokola. Na gymnáziu v Lounech jsme měli skvělého tělocvikáře - říkalo se mu Patrok - organizoval nám mezitřídní basketbalové a volejbalové turnaje, mě zařadil do obou dívčích týmů. Na tělocvik z teplické oktávy si nevzpomínám, o to víc na tělocvičnu a tenisové kurty na Letné a pod Doubravkou. Do vzpomínek se mi neodbytně vtírá i lyžování na Moldavě. Naši studentskou partu, spřízněnou volbou, dovezla tramvaj z Teplic na konečnou do Dubí, dál se muselo šlapat do kopce k nádraží, ale vláček nejezdil, válka vyhodila do povětří most. Drželi jsme se kolejí kvůli orientaci. Čekala nás táhlá, větrná pláň Gobi, ale to už jsme věděli, že se blížíme k pohodě, k teploučku, o něž se nám pokaždé koncem týdne postaral Standa, správce jedné z moldavských chalup.

Ve svém životě jste se setkala určitě se spoustou významných a zajímavých osobností. Kterého setkání si nejvíce vážíte? Proč?

Jsem ročník 27, společenská jsem odmala, mám ráda lidi. Těch zajímavých znám mnoho, je mi dost jedno, že někteří nepatří do kategorie V. I. P. (very important person) - nejsem snob. Mám ráda Václava Havla a velice si ho vážím. Loni v létě mě pozvali na slavnostní premiéru Romea a Julie, nevšední inscenace se odehrála pod širým nebem, na nádvoří starého purkrabství Hradu. Věděla jsem, že tam pan prezident bude, a tak jsem mu na zahradě natrhala kytku minirůžiček. Zdálo se mi, že z ní má radost. V průběhu večírku mně pak donesli, že sotva jsem se vzdálila z jeho oficiálního hloučku, ihned tu kytičku předal svému osobnímu tajemníkovi. To vím taky, že s ní nemohl chodit po areálu, ale měl si ji dát do kapsy. Já jsem mu ji také přinesla ve večerní kabelce.

Kdybyste měla možnost znovu volit životní dráhu, měnila byste?

Určitě bych studovala na gymnáziu. Jsem ráda, že po jistých trapných experimentech opět platí, že prima až oktáva nejsou jen hudební intervaly, ale i klasické názvy tříd školy, v níž dozrávají děti k maturitě. Mají dost času rozmyslet si, co s životem. Jejich rozhodnutí mohou sice ovlivnit vnější okolnost, ale už to nebude ani válka, ani okupace zprava či zleva, faktory, které tak tvrdě postihly životní plány mé generace. Ale stejně, když se tak ohlédnu, je mému rozpoložení nejbližší Je ne regrette rien nesmrtelné Edith Piaf. Možná je to tím, že pocházím z kraje, který nikdy nebyl idylický. Nezdolný, to ano.

Kdyby se vám mohlo splnit jedno přání, jaké by to bylo?

Už dost dlouho vím, že tak zvané štěstí se skládá z malých radostí pro všední den. Právě píšu knížku s pracovním názvem Prostorem a časem, zamýšlela jsem memoáry, ale leze mi z toho samovolně něco trochu jiného. Tak asi jako barbarka třikrát ťukám na psací stůl, aby mně to vyšlo.

Přejeme, aby Vám to vyšlo a děkujeme za rozhovor.