V dějinách zemí a národů jsou zdůrazňovány ty okamžiky, ve kterých se cosi podstatného změnilo. Pro země české a pro Slovensko a pro národy, které tu žily, znamenal vznik nového státu velkou změnu. Pro Čechy to byla obnova samostatnosti po řadě staletí. Přestože rakouská monarchie zřejmě nebyla až tak strašným „žalářem národů“, úplná svébytnost se Čechům vrátila až v Československu.

Pro Slováky pak spojení s Čechy v novém státě znamenalo doslova záchranu. Štúr, Bernolák, Matice slovenská přinesli sice národní obrození, ale Slováci byli prakticky bez ekonomického vlivu a silně strádali i po stránce politické a kulturní. Pragmatické vytvoření národa československého zastavilo maďarizaci a Slovensku přineslo rozkvět.

Podkarpatské Rusi přineslo připojení k mnohem vyspělejším západním oblastem všestranný pokrok. Hospodářský i kulturní.

Nespokojení mohli být (a také byli) mnozí Němci. Ti přišli o privilegované postavení a prestiž. Nicméně po krátkém čase i oni těžili z prosperity 1. republiky.

Ale vraťme se k otázce z titulku. Proč si připomínat a slavit den vzniku státu, který už 33 let neexistuje? Inu proto, že Česká republika je přímým pokračovatelem Československa. Ještě pořád platí, že většina obyvatel Česka se narodila v Československu. A ptá-li se někdo na vlast našinců, tak většině Československo a Česko splývají.

A co ti, kteří ještě nedorostli Kristových let? Jakou ti cítí vazbu na stát, jehož svátek dnes slavíme? Pravda, mnozí se v globalizovaném světě stávají kosmopolitními. Ale to neznamená, že by neměli chápat a ctít své kořeny. Svět je bohatý, je-li pestrý. Rozpuštění se v homogenní masu znamená jednotvárnost, chudobu myšlenek a tím i kultury. Proto je důležité, aby studenti věděli, co se stalo před jejich narozením, jak se tato země vyvíjela, o co naši předci usilovali, jaké vyznávali hodnoty. Pak se můžeme s nimi poměřovat a snažit se jim aspoň vyrovnat, ne-li být lepšími.