Z Tatranské Lomnice, kde jsme ubytováni, jsme ráno vyrazili k Lomnickému štítu. Naše kavalkáda se rozdělila na dva proudy. První, plný nezkrotné energie, vyrazil pěšky kolmo vzhůru a rval se s počasím i přírodou. Tatry nám předvedly celý svůj repertoár: pršelo, foukalo, mlžilo se. Proto druhá skupina usoudila, že Lomničák přelstí lanovkou a seběhne pak křepce dolů po modré. Nemohli se však mýlit více, stará hora měla v rukávu ještě pár triků jak nás mučit. Kamenité cesty se vzpouzely podrážkám, déšť nás bičoval a zákruty cest byly nekonečné. Když jsme se konečně skutáleli do údolí k autobusu na ztrhané obličeje kdysi půvabných mladých lidí nebyl opravdu hezký pohled. Naštěstí to náš vedoucí korýš předvídal a zajistil pro nás relax v termálních lázních ve Vrbně, kde jsme se naložili do vody a nechali všechny starosti rozpustit.