Na školách, kde se učí svobodné myšlení a odpovědné jednání, jeho odkaz stále žije. Připomínáme si ho nejen jako historickou postavu, ale jako inspiraci pro současnost i budoucnost. Víme, že by ocenil, kdyby nebyl jen adorován, ale kdyby některé jeho argumenty čelily věcné kritice. Ostatně i to bylo pro masarykovský étos typické. Tak tedy vše nejlepší, pane profesore!

________________________________________________________________________________________

Pro naše vzdělané čtenářstvo přikládáme text našeho významného prvorepublikového žurnalisty a veřejného sociologa Ferdinanda Peroutky (1895-1978). Je to jeho krátký text z knihy vydané po válce (1947). Článek se jmenuje Dědictví. Samozřejmě text psal Peroutka pro Masaryka. Anebo i pro někoho jiného? Sázíme na vzdělaného čtenáře – kam nepochybně patří i naši studenti –, a proto si hravě poradí s typickým “lišácky čestným” perem, které je tu pro nás v digitální podobě.

DĚDICTVÍ

Ferdinand Peroutka

Na tomto světě není řešení definitivních, žádná doba se nenechá zastavit úsudky a přesvědčeními jednoho mrtvého muže, byť sebevětšího a milovanějšího. Velcí muži jsou strážci výhybek, ale vlak jede dále. Z tohoto osudu nebude vyňato ani dílo Masarykovo. Zajisté vývoj půjde dále, než kam dosahovaly hranice jeho filosofických úvah. Co tedy je ono pravé dědictví po něm, jehož se nemůžeme vzdát, aniž bychom ztratili něco podstatného?

Může dnes masarykovský odkaz zůstat účinný? Jsou různé duchovní ideály. Otázkou je, zda při vítězství hospodářského a sociálního pokroku nezmizí jiné, kdysi těžce vybojované formy pokroku. Existují různé podoby tmářství a jezuitská kazajka není jediným možným znakem duchovní reakce. Jsou i jiné projevy toho, čemu Gorkij říkal „zoologický pud“. Ještě dnes náš denní život a vztah člověka k člověku nejsou o nic lepší než dříve. Ještě stále nezmizelo všechno nízké a pokleslé. Člověk je stále člověku vlkem. Stále se kazí, komolí a zneslušňuje pod vlivem politiky. Stále přehřáté politické vášně zamlžují chladné a klidné myšlení vědy a odbornosti. Ještě se neostýcháme pod politickou vlajkou získávat kariéry, vily, auta a koberce.

O velké sociální reformě již bylo rozhodnuto a jen málokdo si dělá iluze, že tomu tak není. Ale v jiných věcech národ stojí na křižovatce a musí se rozhodnout: humanita nebo něco jiného? Slušnost nebo volnou cestu zoologickému pudu? Svobodu nebo nesvobodu? Vlastní národní obličej nebo vypůjčenou masku?

Sociální reformu je třeba považovat za základní a nezvratitelný fakt. Proti negativním jevům však lze bojovat pouze za předpokladu, že bojovník nebude podezříván ze sociální reakce. Peníze a postavení přestávají být hlavní sociální mocností. Kdo chce dnes dosáhnout něčeho ve veřejném životě, musí imponovat morálně. To je příznivá změna. Kultura nemá důvod si nad tím zakrývat tvář. Právě zde je třeba hledat inspiraci v Masarykovi. On dokázal z filosofie a mravního zaujetí učinit životní mocnost. Najdou se mezi námi tací, kterým se to také podaří?

Tváří v tvář zlu, pokud se objeví, nesmíme být zbabělejší než Masaryk ve své době. Statečná láska k pravdě, která z něj činila národního chirurga, je pravou, a i nyní potřebnou masarykovskou tradicí. I když se na jeho stavbě mnohé opotřebovalo a vydrolilo, jeho myšlenky stále zůstávají živé. Jeho duše se po jeho smrti stává nejúčinnějším podnětem a jeho odkaz bude inspirovat ještě mnohé generace.

text sestavil: Rostislav Gramskopf