„Samostatný stát československý vstoupil v život…“, tak začíná zákon číslo jedna o převzetí moci, který v noci na 28. října napsal Alois Rašín a který je slavnostně přijat tentýž den v šest hodin večer během plenární schůze Národního výboru v Grégrově sále Obecního domu. Fyzická podoba nové republiky se však rodila mnohem obtížněji.

Slovenský národ sice oficiálně schválil vytvoření Československé republiky a Masaryk dohodl v emigraci připojení Podkarpatské Rusi, realita však zdaleka tak jednoduchá nebyla. Na Slovensku se stále pohybovaly maďarské jednotky a ozbrojené střety pokračovaly až do července 1919. Klid není ani na Těšínsku, o které se Češi přetahují s Polskem. Celková situace v pohraničí je stále vyostřená, protože ne všechno rakousko-německé obyvatelstvo je srozuměno s novým státním zřízením na území, které bylo doteď součástí čtyřsetleté monarchie. Na východní frontě pak klid nebude ještě dlouho a vůbec posledními Čechoslováky v boji byli legionáři v Rusku, poslední z nich byli z Vladivostoku evakuováni až na podzim 1920.

Rychlý sled událostí 28. října

Uchopení moci bylo sice z hlediska historie spontánní a unáhlené, ale z hlediska tehdejší situace nevyhnutelné. Ulicemi se šířily informace o příměří i o rozpadu monarchie dříve, než skutečně přišly, a představitelé Národního výboru museli živelnou situaci dostat pod kontrolu dříve, než by to muselo udělat rakouské či maďarské vojsko.

Jakmile se do novin dostala informace, že rakousko-uherský ministr zahraničí Andrássy přijal mírové podmínky amerického prezidenta Wilsona, jejichž součástí bylo i právo na sebeurčení jednotlivých národů monarchie, přijala to veřejnost jako konec monarchie a vznik samostatného státu. Toho využil i Antonín Švehla, když spolu s Aloisem Rašínem, Františkem Soukupem, Jiřím Stříbrným a Vavro Šrobárem jménem nově vzniklého Československa převzali zemské místodržitelství, zemskou správní komisi, ale také ústředí Obilního ústavu, který měl velký význam, protože se odtud řídilo rozdělování obilí i jeho vývoz do jiných zemí mocnářství. Večer vyhlásili v Obecním domě oficiální vznik republiky, zatímco Masaryk byl ještě v Americe a Beneš ve Francii a na našem území se stále pohybovaly cizí vojenské jednotky.

Připojení Slovenska

Spojení české země a Slovenska domluvil již Masaryk se slovenskou emigrací v Pittsburghu a zákon o vzniku Československa podepsal za Slováky politik a jeden z mužů 28. října Vavro Šrobár. Oficiálně se však Slovensko připojuje 30. října 1918 tzv. Martinskou deklarací, jíž Slovenská národní rada schválila jednotný stát Čechů a Slováků. Pittsburská dohoda i Martinská deklarace se však v budoucnu stanou předmětem sporů, protože ani jedna dostatečně nereflektovala požadavky slovenské autonomie, a třenice se potáhnou existencí Československa až do jeho konce v roce 1992.

Než s Maďary, to radši Československo!

Československo z 28. října 1918 také nevzniklo v té podobě, jakou mělo mít následujících dvacet let. Součástí Uher bylo totiž také území Podkarpatí osídlené převážně Rusíny, kteří už stovky let čelili tvrdé maďarizaci. Politickou dohodu o připojení Podkarpatské Rusi uzavřel Masaryk s Rusíny žijícími v USA v říjnu 1918, ta však měla ještě hodně daleko k tvrdé maďarské realitě, kterou žili podkarpatskoruští obyvatelé.

Rusínské národní rady nebyly příliš organizované a ve svých politických nárocích zůstávaly nejednotné, ale většina z nich vnímala připojení k Československu jako menší zlo než déle trvající nadvládu Maďarska a jako krok vpřed na cestě ke sjednocení s Ukrajinou. Podkarpatská Rus se chtěla zbavit Maďarů, Čechoslováci ji zase vnímali jako určitou hráz mezi sebou a Ruskem. Aspoň tak ministr zahraničí nově vzniklého Československa Edvard Beneš argumentoval připojení Podkarpatské Rusi k ČSR na mírové konferenci v březnu 1919 v Paříži.

Maďarsko-československá válka o Slovensko

V roce 1918 stálo Československo před mnohem většími problémy, než jen vnitropolitické spory. Slovenská opozice nebyla tak dobře zformovaná jako česká, a proto převzetí moci zdaleka nebylo tak „hladké“ jako v Praze. Informace o rozpadu monarchie se sem dostávaly pouze postupně a Maďaři se rozhodně nechtěli vzdát svých „Horních Uher“, jak se tehdy Slovensku říkalo. Docházelo k vojenským střetům Čechoslováků s Maďary, kteří neměli dost informací nebo neuznávali nově vzniklé Československo. A to až do francouzské intervence z prosince 1918, která potvrdila Československo jako součást dohody, a tím pádem i jeho nárok na území. Martinská deklarace měla tedy spíš symbolický charakter a skutečné převzetí moci trvalo ještě další týdny a měsíce.

Mírová jednání v Paříži se pak ještě zkomplikovala kvůli vyostření situace v Maďarsku, kde se na jaře 1919 odehrál bolševický převrat. Zatímco Československo získalo konečně kontrolu nad Slovenskem, v poválečném zmatku muselo v bojích s Maďary na jedné straně a Rumuny na druhé straně chránit oblasti v Podkarpatí.

Hranice Československa tak byly potvrzeny až prostřednictvím mírových smluv mezi zeměmi Dohody s Rakouskem a Maďarskem o poválečném uspořádání. Nejprve 10. září 1919 na zámku Saint-Germain-en-Laye u Paříže a poté 4. června 1920 v paláci Velký Trianon ve Versailles.

Nejde o sebeurčení, ale o moc

Během chaotického konce Rakousko-Uherska, kdy se bývalé národy monarchie a budoucí samostatné státy začaly přetahovat o jednotlivá území, vzniklo v nastavování poválečných hranic ještě několik dalších otazníků. Riziko představovaly především pohraniční oblasti, jejichž obyvatelstvo se částečně hlásilo k jiné národnosti. Pád monarchie znamenal pro jednotlivé národy šanci na vlastní sebeurčení (navíc potvrzenou 14 body prezidenta Wilsona), přednost v rozdělování kořisti však měly státy na straně vítězných mocností. Díky vojenským úspěchům československých legií a diplomacii Beneše, Masaryka a Štefánika se Češi a Slováci přidali na stranu Dohody a jejich nároky byly tedy v poválečném uspořádání respektovány i proti vůli místního obyvatelstva. V této souvislosti se často zmiňuje citát Aloise Rašína: „Právo na sebeurčení je pěkná fráze, ale nyní, když spojenci zvítězili, rozhoduje moc.“

Napjatá situace v Sudetech

Nespokojenost se brzy začala projevovat v oblastech obývaných velkou měrou německým obyvatelstvem, které stejně jako Češi získalo během 19. století národní sebevědomí, posilované nacionalistickými tendencemi a touhou po samostatnosti. Poté, co byla česko-německá území připojena k Československu, vznikají podél československých hranic sudetoněmecké provincie Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau) a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren).

Česká strana se rozhodla vydobyté hranice bránit vojenskou silou a v průběhu listopadu a prosince 1918 došlo ke krvavým srážkám během obsazování Mostu, Teplic, Mariánských Lázní, Litoměřic, Tanvaldu, Jablonce nad Nisou, Karlových Varů, Liberce, Trutnova, Chebu a Chomutova, Opavy a Znojma, dokud nebylo pohraničí plně v rukou československého vojska. Ještě v březnu 1919 se konaly protesty a demonstrace za právo německých obyvatel na sebeurčení, při nichž zemřelo několik desítek lidí.

Ještě další desetiletí trvaly spory o Těšínsko

„Rakouské Slezsko“, které mělo historickou vazbu k českým zemím, přitom bylo etnicky částečné polské, mělo v tomto směru zajímavou nejen minulost, ale také budoucnost. Ještě v roce 1910 se více než polovina lidí hlásila k polské národnosti (přesněji k polštině jako jazyku), pouze čtvrtina k češtině a zbytek k němčině.

Na konci října a začátkem listopadu prohlásily národní výbory Polska a Československa Těšínské Slezsko za své území a situaci nezjednodušovala německá sdružení, která požadovala připojení k Rakousku nebo Německu. Rozdělení území, které mělo vyhrocenou situaci vyřešit, bylo pro českou stranu nepřijatelné a dlouhodobě neudržitelné.

Když Poláci i na své části Těšínska vyhlásili volby a nechali území kontrolovat vojenskými jednotkami, byla to pro Čechy poslední kapka. 19. ledna 1919 tak byl vydán rozkaz k obsazení Těšínska, jež Československo získalo za pomoci legionářů během tzv. „sedmidenní války“ zcela pod kontrolu. O definitivním rozdělení na českou a polskou část Těšínska bylo rozhodnuto až v roce 1920. Definitivní bylo také jenom zčásti, protože česko-polská otázka byla otevřena ještě několikrát v meziválečném období i v souvislosti s Mnichovem.

Autorkou článku je Zuzana Stiboříková. Převzato z iDnes.cz

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/euforie-z-republiky-po-28-rijnu-rychle-vyprchala-mir-byl-jeste-daleko.A251027_145053_vojenstvi_zust?zdroj=cxrecs#cxrecs_s

______________________________________________

S tématem článku souvisí název ulice, ve které sídli naše škola. Víte, kdo byli českoslovenští dobrovoci?