Naše současná doba má tendenci nově vykládat a relativizovat vše, co bylo do té doby interpretováno nějak jednostranně. Podobný osud postihnul i husitství. Zatímco mravní pevnost a osobní statečnost Jana Husa je v českém prostředí oceňována nezpochybnitelně, samotné husitské hnutí a zejména války jsou hodnoceny rezervovaně.

Historik Petr Čornej (1951) zastává stanovisko:

„Každý civilizovaný národ klade ve svých dějinách důraz především na epochy, v nichž obohatil lidstvo o nové hodnoty, kdy dal světu velké osobnosti, nové myšlenkové impulzy či vzory hodné následování … Činíme tak i my. Občas, zatíženi pocitem příslušníků malého národa, s určitými rozpaky. Nejen na tomto místě je však třeba rezolutně prohlásit, že jedním z největších vkladů českého národa do světových dějin bylo husitství. A to přes všechny stíny a problémy, které přineslo a jež znamenaly vybočení z dosavadního vývoje … Jeho jedinečnost spočívá v jiném momentu. Právě husitství představovalo první velký historický pokus uskutečnit reformu života západního křesťanstva úsilím všech lidí, kteří cítili nutnost nápravy společnosti … Naší povinností je proto vědět o husitské epoše co nejvíce, znát její světla a nezamlčovat ani temné stránky.“