Jan Žižka bývá někdy vnímán kontroverzně či dokonce záporně, a to v souvislosti s tím, že v mládí byl „lapkou“ a že jako husitský hejtman si počínal krutě vůči některým nepřátelům, příslušníkům kléru či náboženským fanatikům. Nehodlám zde s těmito odsudky příliš polemizovat – připomenu jen, že změkčilí válečníci nikdy v dějinách nevyhrávali, a také to, že objektivní (vědecký) pohled na osobnost Jana Žižky nám předkládá náš přední medievalista Petr Čornej, z jeho prací jsme hodně vycházeli.

Mistr Jan Hus – Žižkův ideový vůdce – má svou pozici pozitivní osobnosti českých (ba světových) dějin jistější, protože byl vědcem (teolog, rektor pražské univerzity), mravokárcem usilujícím o nápravu církve a nakonec mučedníkem, který ve svém přesvědčení nezakolísal ani před hrozbou smrti. Ač prohlášen kacířem, satisfakce se nakonec (byť posmrtně) dočkal – dokonce i od katolické církve. Jan Žižka to má těžší: jednou adorován jako „boží bojovník“ – podruhé zatracován jako lupič a vrah. Není však spravedlivé ani moudré poměřovat jeho skutky prizmatem naší dnešní humanistické morálky. Byl to muž své doby a v jejím kontextu obstál. Bojoval za lepší svět (vedený napravenou církví) a byl v tom po vojenské stránce nebývale úspěšný. My, Češi můžeme být hrdí, že máme takového předka.

Husitství je věnován koutek ve třetím patře budovy C Gymnázia Teplice.

Zdeněk Bergman

Žižkův vojenský řád